Okolí a služby

Prvotní osídlení se pravděpodobně rozkládalo kolem kostela sv. Víta a v ulici Hrnčířské již v první polovině 13. století. Tato osada byla v roce 1289 vypleněna Vítkem z Hluboké. V roce 1290 bylo biskupovi Tobiáši z Bechyně králem Václavem II. uděleno právo znovu město založit a opevnit jej hradbami. Samotný půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, osazeným většinou německými osadníky.

V průběhu let se však obyvatelstvo počešťovalo. V období husitských válek stál Pelhřimov na straně táboritů a dokonce jim dal i jejich duchovního vůdce – Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Výhodná poloha města na rozhraní panství Rožmberků a pánů z Kunštátu sehrála roli i po skončení nepokojů v procesu usmiřování panstva. Pelhřimov byl vybrán v letech 1446-1450 jako místo konání zemských sjezdů, kterých se osobně účastnil i Jiří z Poděbrad.

Rozvoj města příznivě ovlivnila těžba stříbra v okolí Křemešníku. Ve městě byla také rozvinuta celá řada řemesel, hlavně soukenictví, plátenictví, tkalcovství, barvířství, perníkářství a pivovarnictví.

Roku 1434 přešlo město do držení Trčků z Lípy, kteří panství roku 1550 prodali Adamu Říčanskému z Říčan. Ten dal v těsné blízkosti městských hradeb postavit zámek, v němž však Říčanští dlouho nesídlili. Adamův syn Karel svým zasahováním do práv měšťanů a ustavičnými spory pelhřimovské dohnal k tomu, aby se roku 1572 vykoupili z poddanství. Roku 1596 byl Pelhřimov císařem Rudofem II. povýšen na královské město.

Slibný rozvoj města zastavily represe po stavovském povstání. Zkázu dokonal obrovský požár města v roce 1646, kdy většina městských staveb lehla popelem. Je paradoxní, že Pelhřimov vděčí za svůj ucelený vzhled právě požárům. Další katastrofální oheň zničil město v roce 1766, ale právě díky tomu mají měšťanské domy jednotný renesančně-barokní charakter.